Pass me that lovely little gun, my dear, my darling one

So tight with love, love


Už nějakou dobu si musím pořád zpívat ,,I'll grab my hands around your neck so tight with love, love...", část nového singlu od mojí milované skupiny 30 Seconds To Mars, které jsem už po několikáté prošvihla. Když bych počítala jejich koncerty v Česku i Rakousku, protože na velké koncerty jezdím snad jedině do Vídně, tak už to je po hodně mockráté, co jsem o jejich koncertě věděla, ale nikdy se na něj nedostavila. Zbývá mi jenom doufat, že přijedou i příští rok, ale při té mojí smůle, i kdyby přijeli, tak to bude zrovna v termín, který se mi absolutně, ale absolutně vůbec nebude hodit.

Dlouho jsem tady nebyla a raději ani nepočítám, kolik měsíců to je. Na iPadu je manipulace s LiveJournalem celkem složitá a omezená a když se k tomu přidá i moje lenost, vychází z toho přesně tohle... Poctivě jsem zapomněla všechno, co jsem se tady stihla tak nějak chabě naučit. Pořád se mi tady nelíbí ten můj layout nelayout. Jenže moje schopnosti na jeho změnu jsou fakticky mizivé. Navíc přicházím na to, že už neumím ani s normálním laptopem, jsem zvyklá jen na to svoje Jablíčko.

Sakra. Zrovna jsem zaslechla nějaké neidentifikovatelné zvuky z venčí, které znějí, jako by nějaký ztělesněný přelud. Doufám, že máme všude zamklo.

Za tu dobu, co jsem tady se stalo hodně věcí, a přitom se snad nic nezměnilo. Mohla bych to sem napsat, ale nic mě nevede k tomu, abych se tady tak podrobně zpovídala. Nějak ke všemu postrádám chuť. Potřebuju něco napsat, stačilo by zachytit aspoň jeden z těch několika příběhů, které se mi pořád promítají v hlavě, jenže k tomu nemám tu chuť. Mám strach, že to bude k ničemu. Měla bych namalovat nějaké obrazy, asi čtyři jsou pro lidi, ale všechno vázne. Chtěla bych vytvořit něco, co stojí za to, jenže Múza mě nelíbá. A tak nedělám nic. Pracuju, ale nic netvořím. Ve chvílích volna akorát sedím a hledím před sebe do prázdna, poslouchám oblíbené písničky a jsem ztracená v jakémsi fantaskním proudu vědomí, promítám si už zmíněné příběhy, ale nic víc.

Ještě si na dobrou noc přečtu něco o Alexandrovi Velikém a jeho Héfaistiónovi, posledních pár dní si o nich nostalgicky čtu povídky. Asi o něm napíšu speciální článek, protože pro mě Alexandr hodně znamená. Doufám jen, že to nebude zas za čtvrt roku :)

Edit: zrovna jsem si tady našla nějaký předchystaný layout, který sice můžu mít každý, ale vypadá to tu už daleko líp, juchůů :D

Už od pondělí se absolutně změnily moje stravovací návyky - a to jsem si tento rok nedávala ani žadná předsevzetí! Jím teď samé odporné věci, které mi nechutnají. Mrkev s jablkem a skořicí je ta lepší část, která mě tento týden čeká. Avšak naprosto obrovské utrpení, hraničící až s mučením, je pro mě jíst salát, v němž hlavní roli hraje červená řepa - kterou absolutně nesnáším. Avšak opravdu, opravdu nejhorší jídlo, které jsem jedla, byla brokolice... Snědla jsem celou porci, kterou jsem měla na malém talířku - jedla jsem ji ale asi 40 min. Sousta si krájela na centimetrové kousíčky a vypila u toho hektolitry vody. Měla jsem co dělat, abych se nepozvracela. Z čehož vyplývá, že budu mít aspoň konečně zdravý pitný režim :D Dneska jsem ale přišla na skvělou metodu! Na weheartit jsem si našla nádherné obrázky s dokonalými pokrmy, zákusky, řezy, dortami, waflemi, švýcarskými čokoládami... Dnes je to skutečně pastva pro moje oči - a to doslova :D Ale cítím se teď fakt nějak zvláštně poklidně, ačkoliv vím, že se příští týden asi zblázním, užívám si poslední chvíle pohody doma u rozpáleného krbu, s hrnkem zeleného čaje a mamčiným skvělým filmovým vkusem podle Rosamundy Pilcher :D:D:D Nejspíš si jdu pro čistý kapesník, abych se mohla opět naplo ponořit do života chuďátka Olivera Twista ;)

Dneska... Vlastně už včera jsem si tady založila svůj účet. Nevím proč... možná za to může ta nostalgie. Každopádně zatím vůbec nevím, jak to tady funguje - přes iPad, který jako jediný používám , nic moc nejde. Sakra, jak mám tady psát? :D